TEĎ

Když mi bylo asi deset, začali mne nechávat večer samotného. Dali mi pusu na dobrou noc a odešli někam na návštěvu. Ležel jsem v posteli a díval se do tmy. Police s krabicemi, kufr na skříni a župan na věšáku se v šeru zdály větší. Tiše vyčkávající. Ale nebál jsem se. Čekal jsem, dokud nezaklapla zahradní branka a hlasy z ulice nezeslábly. Ze sousedních zahrad utichal štěkot doprovázející kroky rodičů. Sedl jsem si. Poslouchal jsem tikající budík, hukot krve v hlavě a cítil, jak vteřiny ubíhají k okamžiku, kdy se rodiče vrátí domů. Těšil jsem se, ale přesto jsem chtěl tu chvíli zadržet. Ne že by byla důležitější než jiné. Ale měl jsem ji jen pro sebe. A tak jsem si ji snažil co nejdetailněji vrýt do paměti. Dnes tam – trochu rozostřená – pořád je: dětská postel v tmavém pokoji, za jehož oknem občas projede auto a promítne na skříň ubíhající světelné pruhy. Zjeví se, zvětší, na chvíli strnou, se zrychlením zajedou šikmo do stěn a místnost se zase ponoří do tmy. Venku se ozve osamělý štěkot, přidá se k němu další z jižní části vesnice, pak se rozštěkají z východu, ze severu… psi jeden přes druhého hlasitě vyznačují hranice vesnického teritoria. A já si umiňuji: „Musím si tuhle chvíli pamatovat celý život.“
Čas. Myslím na něj, ale ne jako ostatní, kteří si jen stěžují na jeho nedostatek. Fascinuje mne. Prsty prohrábnu šero, jako by šlo zachytit přítomnost mizící do minulosti. Dodnes to zkouším prostřednictvím paměti nebo si na pomoc beru foťák. Ať se však snažím sebevíc, TEĎ je v příští vteřině pryč.


PÁV

„Odvěká filozofická otázka,“ pokyvoval hlavou profesor. Navštívil jsem ho další den dopoledne v jeho pracovně na fakultě. Byl to spíš kabinet ve staromilském stylu, kterému dominovala velká vitrína s vycpanými zvířaty, jeho sběratelskou zálibou. Kolem se povaloval bohémský nepořádek. Papíry přetékaly ze stolu na zem a prázdné hrnky od kafe na nich postávaly jako těžítka. Nad stolem visely profesorovy kresby. Neumělé, řekl bych, ale nejsem expert.
„Do jaké míry to, co prožíváme, doopravdy existuje? Když vidím, jak lze naše vnímání snadno oklamat, ptám se, zda i ten zbytek, kterému věřím, není jen čísi žertík.“
„Víte, profesore, já jsem jako velká část vědců k filozofům skeptický. Filozofové umí jen žvanit. Ve vědě se pravda dokazuje experimenty. Je fuk, jak krásná je vaše teorie a jak pěkně o ní můžete vykládat v hospodě. Opakovaně potvrzený experiment je ten nejúdernější argument.“
Naklonil se na židli a zahleděl se na okamžik kamsi za mě.
„Co když i experiment je jen součástí fikce? Pak by měli žvanilové navrch.“
„Jasně – co když vše jde zpochybnit? Pokud věříme tomu, co vidíme a slyšíme – i já tomu věřím jen někdy – totiž… víte, profesore, já se dokonce někdy dostanu i do stavu, kdy vidím všechno doopravdy… jako by život, který žiju normálně, byl jen odvar skutečnosti, nějaký film…“
„Pokračuj.“
Zhoupl se na židli. Vlastně jsem o tom nechtěl začít mluvit. Ale už bylo pozdě.
„Občas to vidím… když dlouho pracuju. Když jsem něčím zaujatý. Když mi práce jde. Dostanu se pak do stavu, kdy náhle užasnu nad tím, co se kolem začne dít. Najednou vidím všechno jakoby zblízka… pak se mi přihodí… nejen při práci… že vidím skutečnost…“
Snažil jsem se ten pocit popsat, ale on místo toho sám přišel. Ruce profesora s jemnými vráskami se zvětšily na úroveň fotbalového hřiště a přitom zůstaly stejně velké. Vnímal jsem jeho vystouplé žíly všechny najednou. Přicházely ke mně blíž a pomalu jsem začal cítit jejich tlak a tep. Věděl jsem, jak je jejich kůže složena, cítil její vrstvy. Jako by se detaily rozprostřely v prostoru a přestaly být omezeny vlastní velikostí. I malé části, které běžně zůstávají očím skryty, začaly svým významem skoro křičet, až přehlušily profesorův hlas.
„Tomáši, je ti dobře?“
Profesor zvýšil hlas. Chytil mne za ruce.
„Tomáši! Vidíš mě?“
Hmota se zase odsunula do patřičné vzdálenosti a zvuky se vrátily zpět.
„Vidím vás dobře. Až nechutně dobře,“ zasmál jsem se, ale hlas mi přeskočil do fistule.
Profesor vypadal znepokojeně.
„Možná je to spíš na blázinec, he,“ řekl jsem, abych jeho možnému podezření předešel. Dovedu si stanovit diagnózu. Což přece dokazuje mou příčetnost. Zaujalo ho to víc, než by mi bylo milé.
„Není to důležité,“ dodal jsem pro jistotu, ale přiškrceným hlasem, čímž jsem to zvoral. Mávl jsem nad tím rukou a praštil se do čela. Čím dál líp.
„Takhle je to: někdy bych si přál, abych viděl víc… rozostřeně, protože…“ hledal jsem slova… „vidím, z čeho se věci doopravdy skládají. Iluze, jak mi řeknete, ne?“
„A to vadí?“ podivil se profesor. Zaklonil se a zhoupl na židli. „Já bych něco takového rád zažil.“
„Souvisí to s tím, co vím o lidském těle. S tím, na co koukám do mikroskopu. Čím víc se ponořím do práce – a věřte, profesore, to miluju –, tím hůř se pak dostávám zpátky. Vidím povrchy, rostliny, jídlo, lidi kolem roztrhané na malé částečky… nedaří se je složit dohromady. Až bych si přál, abych nevěděl o molekulární biologii tolik, co vím… abych se díval na povrchy bez detailního vnímání jejich struktury. Abych lidi neviděl jako soubor chemických prvků, proteinů, genů. Abych neměl pocit, že je mi trochu na zvracení, jak jsem na světě sám, obklopen biologickými, geny naprogramovanými roboty.“
„To znám,“ usmíval se profesor. „Když držím v ruce skalpel a chystám se říznout, jako by všechno kolem zmizelo a vidím jen křišťálově čistou dráhu řezu, která tu na mne čeká odedávna. To ne já, ale skalpel sám řízne do tkáně a já za ním vlaju jako šála. To je pravý stav koncentrace.“
„Hezky řečeno, ale tohle je jiné, profesore. Já totiž přímo vidím, jak je naše vědomí jen bláhové elektrické chvění podobné složitější baterce, kterou si zdrátovaly buňky našich těl dohromady. Vidím, že jsme jejich město, ve které se postupně pospojovaly, aby se líp pohybovaly, snadněji se krmily, množily, bránily proti zániku a tak dál. Že já nejsem já, já jsem ony. Kdysi dávno bakterie, dnes specializované buňky, anebo přímo geny, ony nás řídí a poskytují iluzi sebe sama. Vidím, jak organizované hroudy buněk chodí po ulicích, a jejich mozky trpí iluzí o vlastním myšlení, nic víc to není, profesore.“
„Naše těla sice tvoří buňky,“ namítl profesor, „ale to můžeš říci o všem: velké lze vždy rozebrat na menší a přestat vidět celek. Jenže ten nezmizí jen proto, že ho přestaneš vidět. Koukni, tahle kniha,“ popadl ze stolu knihu a přistrčil ji ke mně, „je složená ze statisíců písmen, ale jednotlivá písmena nejsou přece důležitější než obsah, který je jimi tvořen.“
Vytáhl z tiskárny papír a nakreslil na něj písmeno M.
„Co vidíš?“
„M? Třikrát zalomenou čáru? Je to shluk nesmírně malých bodů, které jsou naskládány jeden vedle druhého a působí dojmem, že jde o čáru. Optický klam. Virtuální realita založená na dohodě. Ale já procházím městem a vidím věci doopravdy. Rozdrobené. Roztrhané. Takové, jaké jsou.“
„Fajn, použijem tě místo mikroskopu!“ vybuchl profesor v smích. „Takhle věci redukuješ. Velké není podřízeno malému jen proto, že se z něj skládá. Informace není poddaná hmotě jen proto, že je do ní fyzicky vetknutá. Ale to je na nekonečnou debatu. Je tu jiný problém. Připadá mi, že se v laboratoři dostáváš do stavu… snad bych ti mohl pomoct,“ zamyslel se.
„Jakého stavu?“
Čmáral si na papír.
„Cosi jako autohypnóza. V takovém stavu lidé bývají zranitelní a přístupní všelijakým pitomostem, které se kolem šustnou.“
„Slyšel jsem, že máte něco společného s hypnózou, ale já těmhle věcem zrovna moc nevěřím.“
„Nikdo přesně neví, jak to funguje, ale buď si jistej, že čas od času jsme v hypnóze každej. Při sledování televize, poslouchání hudby, tanci… Je to dejme tomu odvedení pozornosti. Zúžená koncentrace mysli. Nemusíš na ni věřit, jak říkáš. Bylo by ale dobře, aby sis občas v práci v největším zápalu udělal pauzu a šel se projít, jinak se ti všechno nezdravě nacpe do hlavy.“
„Toho už se právě bojím. Vstanu od stolu a všude detaily. Místo tváří lidí v laboratoři vidím jejich póry, podle jejich fenotypu odhaduji strukturu jejich DNA, tipuji složení DNA jejich rodičů a sourozenců, říkám si, jak by vypadaly jejich děti, představuji si keratin jejich vlasů, odhaduji tlak v jejich žilách, kráčím po chodbě a vše kolem se promění v ohňostroj informací, jako by hmota uvolnila v sobě spoutanou energii kódů, slov a významů a ta volně tryskala do prostoru a já ji mohl sbírat a číst,“ chytil jsem se desky stolu, „i ten stůl nevidím než jako kdysi živý kus dřeva, odhaduji jeho stáří, strukturu, nemoci, každá věc, na kterou kouknu, na mě mluví, až se z toho točí hlava, jako bych tančil s čísly, objímal se s písmeny… nadechoval vzduch plný tichého šeptání molekul, ach, opojení mých smyslů hmotou, která mi rozevírá útroby, nedokážu od ní odvrátit hlavu, necudná hmota, která se příliš otvírá, jak jinak ji nazvat… děvka…“
Zaškobrtl jsem se. Ulevilo se mi, že jsem se mohl někomu svěřit.
„Gratuluji,“ zasmál se profesor a napřáhl ke mně ruku.
Podal jsem mu svoji.
Potřásl mi krátce rukou, chytil kolem zápěstí, položil na stůl a zakryl svou dlaní.
„Vítej mezi vědce! Je vidět, že máš dobrý základ! Tvořivost, inteligence a fantazie jde často ruku v ruce s duševní nerovnováhou. To zvládneš.“
Držel mi ruku přitisknutou na stole a druhou mne popadl za rameno. Podíval se mi do očí.
„Pravda, věda nahradila filozofii. Přesto bych těmi filozofy až tak nepohrdal.“
Cukl jsem sebou. Ptáci v horní vitríně nad profesorem se viditelně pohnuli.
„Někteří totiž už před tisíci lety věděli, co se ti může hodit i dnes.“
Nevšiml jsem si předtím, jak jasně barevné mají peří.
„Třeba teď jsem si vzpomněl na citát jednoho, který by tě mohl zajímat,“ pokračoval.
Na jasné modré oči šikmo dopadaly paprsky slunce od okna. Pruhovaná struktura duhovky šla místy do zelena.
„Některé věci už víš sám. Jen se jim přestat bránit. Stačí je nechat volně připlout, až uslyšíš hlas, který k tobě mluví z tisícileté minulosti.“
Jeho vlnité vlasy splývaly s okrajem vitríny. Opticky navazovaly na okraj pavího ocasu. Pávovi se to nelíbilo a trochu ocasem škubl. Co to je za iluzi?
„Je možné, že informace, které se zdají být součástí hmoty, jsou jen ve tvé mysli. Ale tvá mysl vládne nad tím, které to budou.“
Slunce pronikalo oknem a hřálo, nádherně hřálo. Už je zase podzim. Je teplo.
„Myšlenka, kterou si přečteš, spustí kaskádu asociací, které tě jako padající domino dovedou k tomu, co už vlastně víš.“
Mluvil dál, ale já už neposlouchal. Byl jsem fascinován nadpozemskou krásou zvířat ve vitríně. Byli tak opravdoví. Po smrti živější než za života. Viděl jsem, že jsou možná první z mimozemské civilizace, která sem přiletěla maskována za vycpané tvory, aby mohla nepozorovaně sledovat vývoj na Zemi. Ano, celé Hrdličkovo muzeum je plné takových mimozemšťanů, ale netroufal jsem se s tímto objevem pochlubit profesorovi. Páv měl pootevřený zobák a už už se pokoušel vydat ohavný skřehotavý zvuk, ale já na něj pořád mrkal, aby profesora zbytečně nerušil. Vybavuji si profesorovy štíhlé prsty, jak mne občas mezi řečí šťouchl do ramene. Pak jsem si uvědomil, že už nějakou chvíli mlčí.
„Neboj se. Teď tě pustím. Tomuhle říkáme handshake induction. Nemusíš na to věřit.“
To bylo poslední, co si vybavuju, že řekl. Poplácal mne oběma rukama po ramenou.
Asi jsem úplně nepochopil, co chtěl říci, ale nechtěl jsem to přiznat a taky jsem se cítil příjemně unavený.
„Půjdu,“ vstal jsem a chytil se opěradla. Zavrávoral jsem, jak jsem si přeseděl nohu.
„Počkej, seď ještě chvíli v klidu,“ zadržel mne profesor. Vytáhl brašnu a vytáhl z ní ponožky, které mi kdysi ukazoval v kavárně. Napsal něco na jejich papírovou etiketu. Pak utrhl kus lepenky na stole a zalepil etiketu tak, že nešla přečíst.
„To máš pro toho, co s ním jsi na koleji,“ podal mi ponožky, „až ti bude zase smrdět, máš to jako první pomoc. Citát na etiketě je pro tebe. Už ho možná znáš, ale tady ho máš napsaný ode mne. Tak, trochu se prober. Raz, dva, tři, teď. Ano? Vypadáš už sice jako zralej do postele, ale teď ještě krásně dojedeš domů. Na přechodu u zastávky se pořádně rozhlídneš, platí?“
Autobus příjemně houpal. Když mne vyklopil u koleje, měl jsem pocit, že jsem jel jen chvíli.
Ponožky jsem strčil do skříně a dlouho se pak z postele díval z okna na stromy, jejichž koruny šuměly ve větru.

ČASU DOST

Na plátně zavřených víček jsem si ten obraz ráno promítal znovu a znovu.
„No, vrátil ses brzo,“ ozval se Smraďoch ze svého pelechu. Očka mu skrz tlusté brýle posměšně zasvítila.
Tím chtěl říct: Nic, ani s kurvama.
„Zas nic?“ ptal se s lehkým náznakem výsměchu.
„Kde asi? U nás by musela vyfasovat plynovou masku.“
„Hele brzdi! Mizím do Hradce. Ne abys mi tu zatím s nějakou prodejnou ženštinou znectil moji postýlku. Já si je na kolej taky netahám.“
„Smraďochu! Když jsou podle tebe všechny ženský prodejný…“
„Bohužel ne všechny.“
„… proč mě pořád zásobuješ těma sci­fi historkama z těch svejch pochybnejch nočních podniků? Nechci se tě dotknout, ale…“ hledal jsem opatrně slova. Přeci jen máme v lecčem podobný osud.
Ušklíbl se.
„Prachy? Ty nepřeceňuj. Je jich všude dost! Vědecký poznání je zásadnější.“
„To říkáš těm kurvám místo placení?“
Uchechtl se a natáhl se na postel.
„Třeba jim řeknu, že jsem jim věnoval svůj čas. A jak známo, čas jsou prachy.“
„Občas jsi i vtipnej, Smraďochu. Jenže teď ještě napůl spím.“
Zavřel jsem oči. Tmavé vlasy rozcuchané na ramenou… Chuť alkoholu smíchaná s něčím hořkým…
„Krom toho,“ dodal jsem napůl šeptem, „čas je relativní. Kluzkej. Ale do toho se teď nechci pouštět.“
„Není ani relativní, ani kluzkej,“ prohlásil Smraďoch. „Čas totiž není žádnej. Čas je iluze.“
Posadil se zase na posteli a zakřenil se.
„Ty myslíš, že mi ruplo v bedně. Jenže jak chceš čas pochopit matematicky? Třeba jako množinu jednotlivejch TEĎ, který ve vesmíru existujou současně a mezi kterejma se pohybujeme, což nám vytváří iluzi plynoucího času úplně stejně, jako políčka filmovýho pásu vytváří dojem pohybu.“
„Smraďochu, neblbni, bolí mě hlava.“
„Mně to nevyčítej! To je teorie jednoho anglickýho fyzika, Julian Barbour se jmenuje. Zkus trochu namáhat palici. Jakej máš důkaz minulosti? Jen svou chatrnou paměť. Jakej máš důkaz budoucnosti? Jen svou víru v ni!“
„A to mu na tyhle řeči někdo skočí?“
„Jasně že všichni mu to nežerou, ale já bych řekl, že je to cool. Když si to připustíš, můžeš se hodit do klidu.“
Lehl si zpět na postel a zazubil se.
„Doporučuju! Lež a buď v pohodě. Když žádnej čas neexistuje,“ zívl, „co se furt honit. Vždyť je tím pádem na všechno času dost.“
Něco na tom je. Natáhl jsem se na posteli co možná nejpohodlněji.
„Přál bych ti, aby tě taky někdo trochu zahříval. Pořád sám…“ znovu zívl.
Otočil jsem se radši ke zdi.
„To mi připomíná,“ zamumlal jsem, „nevadilo by ti, kdybych si pořídil nějakého domácího mazlíčka?“
Pubertálně se uchechtl.
„Myslíš jako ovci?“
„Dej s tím už pokoj. Myslel jsem malý, nenáročný zvířátko, abych nebyl večer sám. Měli bychom se o koho starat.“
„Takže jako co?“
„Myši. Jsou chytrý a zábavný. A dají se vycvičit.“
„Tobě už z toho všeho jeblo,“ kroutil Smraďoch hlavou, „ale mně je to fuk, když si to budeš čistit a krmit…“
Zaostřil jsem očima na zeď a struktura zdrsněla. Za dvacet let už takhle čočky nezaostřím. S věkem přichází krátkozrakost, tak se i já jednou nejspíš připojím k Smraďochovi kráčejícímu v obrýleném stádu. Nehtem jsem odlomil vyčnívající zrnko písku. Zavřel jsem oči.